Zážitkem byla návštěva solného dolu. Ráno naše vedoucí vyjednala, že nás vezmou . Oni nedostávají pár měsíců už plat a tak si takto na černo přivydělávají. Pak že je sůl nad zlato. Propašovali nás po čtrnácti k těžní věži a po osmi nás svezli v 
malinkaté klícce do hloubky 381 m. Tam jsme se museli chovat tiše a nenápadně. Ve štole se nesvítilo, nebo nemohlo svítit v rámci utajení. Tak jsme šli s jednou baterkou v čele a jednou na konci jako husy temnou chodbou. Klopýtali o koleje, pražce a různé překážky. Šli jsme takto něco přes kilometr. Cestou jsme viděli dva kombajny na těžbu, jednu prostoru, kde se těží a jinak tmu tmoucí. Stejnou cestou jsme táhli zpět, jen bez zastávek. Síla vrstvy soli je prý 800 m. Hornina má 98% soli. Takřka čistá sůl. Nikde nic nepaží a nezabezpečují. V jedné vytěžené štole je umístěno sanatorium na léčení cest dýchacích. Navezou tam pacienty a Ti 160 dolarů.V každém případě to byl zážitek. Odpoledne jsme dojeli do Rachova. 
Po krátké prohlídce města, zakoupení dárků ve formě láhví místního vína jsme vyrazili s plně naloženými bágly do hor. Čekal nás třídenní pochod po hřebenech pohoří Svidovce. Museli jsme sebou mít mimo stan, karimatku a spacák i jídlo na 3 dny. K tomu vařič, oblečení i do zimy a já táhnul navíc kameru a fo?ák. Takovou zátěž jsem ještě nenes a to ještě do kopce. Vyšli jsme z asi 300 m. Už tady se mohl člověk kochat krásnými výhledy na okolní pohoří a doliny ( foto č. 5 ). Večer jsme spali u nějakých seníků. Další den po usilovném nastoupání jsme se dostali do polonin a k cílové salaši.Rozpršelo se a tak se stavělo za deště. Nabídka možnosti nákupu čerstvého mléka mě ze stanu nedostala. Stejně nevím, co by takové tučné mléko se mnou provedlo. Léta jsem spotřebitel naší vodičky, co se jmenuje mléko. Večer byla taková průtrž a i bouřka, že jsme se ráno rozhodovali, zda nesejít dolu k autobusu. Několikrát během tmy okolo nás přešly stáda ovcí.<
Než mi to došlo, myslel jsem si, že už jsem v ráji a slyším rajské zvonky. Každá ovečka měla rolničku jinak naladěnou. Kdyby to nebylo v noci, bylo by to krásné. Ráno obloha byla veselejší a nepršelo. Po špicích se sice válely mraky, ale celkem jednoznačně jsme odhlasovali další pochod. Příroda byla krásná. Silně mi připomínala pohoří v Irsku. Nahoře už byly jen louky a louky. Oblé zvlněné kopečky. Na nich se pásly stáda ovcí a krav( foto č.6 ) Vzácností nebyli ani koně. Jeden pasáček asi devítiletý nám řekl, že ve dvou pasou 330 ovcí. Pohybovali jsme se ve výšce asi okolo 1500 m ( foto č. 7 ). Já jsem byl neustále na chvostu peletonu. Sice po určité době ostatní počkali, ale jak jsem dorazil, tak se zase rozešli. Dost mě taky zdržovalo natáčení. Polovina se rozhodla pro výstup na jednu z hor. Bliznica měla 1885 m a já se blbec přidal do skupiny odhodlané ji zdolat. Už v místech nástupu jsme byli v mracích. Doufal jsem, že na špici budu třeba nad mraky. Protože jsme nešli po řádné cestě, stoupali jsme nejkrž a vítr. Pláštěnka na ruksaku se mi někde odpoutala, tak jsem měl propršený i batoh. Poslední přechod rozbouřené říčky jsem přešel už bez nějakého přelézání. Tím jsem se dostal poprvé a naposledy do čela peletonu. Dohnala mě jen vedoucí. Táhlo mě pivo a vidina konce cesty. Ostatní mohli padnout na zadek. Nevěřili, že jsem vůbec schopen takového rychlého pohybu. Já ale pokaždé jednu etapu nasadím. Dole už zase svítilo sluníčko a tak jsme sušili. To, že jsme to zvládli, bylo zapito několika lahvemi vodky v místním krámku. Na útrapy se už ani nevzpomnělo. Ani nás nemohli dostat zpět do autobusu. Bez batohu na zádech jsem se vznášel. To ještě podpořené vodkou. Mimochodem byla dobrá, stála na naše 60 kč a na dně byla feferonka. Jasiňa je centrem zimních sportů.
Pokračování příště